Jak se poučit ze selhání úspěšných politiků

Mnoho úspěšných politických životů skončí volební porážkou, ale prohrát v demokratických volbách je pro politického vůdce, který byl několik let ve vládě, normální. Politik se často dobrovolně vzdá vedení strany, potom co ji dovedl k porážce ve volbách.

Například Alec Douglas-Home odstoupil po prohře konzervativců v britských všeobecných volbách v roce 1964. Neil Kinnock odstoupil také, po dovedení Labouristické strany k porážce v letech 1987 i 1992 aniž kdy vedl úřad vlády. Gordon Brown rezignoval po volbách v roce 2010, kdy žádná strana nezískala celkovou většinu, ale konzervativcům se dařilo mnohem lépe než labouristům.

Nejtěžší druh prohry nastává, když je vůdce či vůdkyně vytlačena svými vládními nebo stranickými kolegy. Mají k němu sklony samolibí lídři, kteří se snaží nahromadit moc do svých rukou a zachází se spolupracovníky povýšeně. Mezi britskými předsedy vlády to byly David Lloyd George, Neville Chamberlain, Margaret Thatcherová a Tony Blair, kteří opustili úřad, z jejich vlastní perspektivy předčasně, kvůli nezachování dostatečné podpory z jejich vlastní strany parlamentu. Nicméně zůstává všeobecná domněnka, že umístění moci a autority do rukou jednoho samostatného vůdce stojí v demokracii za to. To navzdory důkazům, že jak jejich státy, tak samotní vůdci za to nakonec platí daň.

Nelze popírat, že v realitě politiky někteří samostatní lídři – a v demokracii nejen ti přední – mohou udělat ohromný rozdíl k lepšímu nebo horšímu. I když je nakonec vytlačen svými vlastními stranickými kolegy, takový lídr může mít velký vliv na veřejné politiky a svou zemi zatímco je v úřadu. Předsednictví Margaret Thatcherové ve Velké Británii od roku 1979 do 1990 je toho evidentním důkazem. Thatcherová může být považována za jednu z mála z vůdců stran a předsedů vlády v rámci demokratických systémů, kdo zásadně  předefinoval podmínky politické debaty, ale její způsob vedení přesto vedl k aroganci a jejímu pádu.

Poučení pro podnikatele, řediteli a manažery je nasnadě – nenechat se ukolébat na vavřínech úspěchu, nebýt arogantní a nevzdávat se při prvním selhání. Vždy se najde někdo, kdo vám bude házet klacky pod nohy, ale důležité je, jak se s tím srovnáte.